Učební a výukový materiál pro studenty UK FTVS i odbornou veřejnost
DIDAKTICKÉ ASPEKTY
výuky lyžování dětí
Didaktické aspekty
Lyžování je velmi specifickou pohybovou dovedností, kterou výrazně ovlivňují podmínky vnějšího prostředí, ať už se jedná o změny počasí (slunce, déšť, sněžení, vítr, mráz apod.) nebo různou kvalitu sněhové pokrývky (prašan, led, boule, upravený svah apod.). Těmto vnějším podmínkám je potřeba přizpůsobit lyžařskou výuku. Dále do struktury vyučovacího procesu vstupuje nejen věk dětí, ale také jejich fyzická připravenost a v neposlední řadě i úroveň jejich lyžařských dovedností. Tyto všechny podmínky při lyžařské výuce ovlivňují výběr organizačních forem. Je potřeba se vyvarovat zbytečně dlouhých prostojů, zdlouhavých přesunů, čekání na méně zdatné členy skupiny, nebo nevhodně zvoleného prostoru pro výuku.
Při výuce lyžování můžeme využívat tři základní organizační formy, které se od sebe liší jednak počtem dětí a jednak typem komunikace mezi instruktorem a dětmi.
ORGANIZACE VÝUKY
Individuální výuka
Je považována za nejstarší organizační formu výuky. Obecně můžeme říci, že se jedná o trvalejší kontakt jednoho instruktora (učitele) a jednoho dítěte. Při výuce lyžování hovoříme o individuální výuce až do počtu tří dětí. Jedná se o nejčastější formu organizace lyžařské výuky, kterou často využívají rodiče při výuce svých dětí. Dále je hojně využívána zejména v komerční sféře v lyžařských školách. Nejvíce se uplatňuje při výuce předškolních dětí a úplných začátečníků.
Výhody:
-
Učitel učí jednoho až tři děti a může uplatnit individuální přístup, kdy respektuje jednotlivé odlišnosti každého dítěte.
-
Učitel může zvolit výukový postup tzv. „šitý na míru“ každému dítěti (výběr prostoru, volba komunikačních prostředků, způsoby motivace atd.).
-
Doba učení jednotlivých dovedností se řídí tím, jak se dítěti daří.
-
Učitel má dítě trvale pod kontrolou a může ihned opravovat chyby a poskytovat zpětnovazební informace.
-
Výuka je velmi efektivní.
-
Při správném vedení výuky učitelem a při zájmu a nasazení dítěte se výsledky dostavují rychleji.
Nevýhody:
-
Finanční a časová náročnost – privátní výuka je poměrně drahá.
-
Od učitele se vyžaduje, aby stále zařazoval do výuky nové podněty a výuka se tak nestala monotónní a nudnou (změna obsahu výuky, změna výukového prostoru, často obměňovaná herní cvičení, motivace a odměňování atd.). I pro učitele má toto pozitivní přínos, neboť sám na sobě pracuje, nicméně důsledná příprava na takovou lekci přináší velkou časovou zátěž.
-
Dítě nemá možnost komunikace a srovnání s ostatními stejně starými dětmi, nebo jen velmi omezenou.
-
Výuka může být provázena značnou únavou dítěte (zejména u těch nejmladších).
-
Děti vidí pouze ukázku dospělého člověka, chybí jim ukázka techniky přiměřené jejich věku a dovednostem.
-
Děti slyší pouze slovní výklad dospělého člověka.
Hromadná výuka
Hromadné vyučování je všeobecně nejrozšířenější organizační formou výuky. Předpokladem tohoto typu vyučování je vytvoření určité skupiny dětí přibližně stejného věku a podobné mentální úrovně. Nejčastěji se tato forma vyskytuje právě ve školách (třída). Při výuce lyžování ještě musíme předpokládat, že všechny děti budou mít podobné lyžařské vybavení (např. carvingové lyže o určitém poloměru nebo běžecké lyže namazané na klasickou techniku apod.) a budou mít podobné lyžařské zkušenosti. Všechny děti plní v průběhu výuky stejné úkoly a postupují jednotným způsobem. Úkolem učitele je řídit vyučovací proces všech dětí najednou.
Při výuce by měl učitel dodržovat pedagogické zásady:
-
Při vysvětlování cvičení stojí učitel čelem k celému družstvu a před prostředním členem družstva.
-
Při sněžení, silném větru nebo při ostrém slunci stojí učitel čelem k těmto povětrnostním vlivům a děti stojí zády, aby povětrnostní podmínky nenarušovaly jejich soustředění na výklad a ukázku učitele.
-
Ukázka učitele je prováděna tak, aby na ní všechny děti viděly (ne příliš členitý terén, dostatečně široký svah).
-
U mladších dětí je vhodné měnit pořadí jízdy jednotlivých dětí z důvodu jejich krátkodobé pozornosti a neschopnosti se delší dobu soustředit.
Ideální počet dětí v jednom družstvu by neměl přesáhnout deset dětí. Předškolních dětí by mělo být ve družstvu maximálně šest.
Výhody:
-
Učitel skupinu snadno kontroluje (má přehled o všech dětech a prostoru, kde se pohybují) a zajišťuje bezpečnost.
-
Učitel efektivně zprostředkovává učivo a výuka je z hlediska časového ekonomická.
-
Dochází zde k řízené interakci učitel – dítě.
-
Družstvo může být koedukované.
Nevýhody:
-
Malá možnost individuálního přístupu k jednotlivým dětem.
-
Náročnost výuky se určuje podle průměrných členů v družstvu (nejslabší děti těžko stíhají, naopak ti nadprůměrní se mohou nudit).
-
Děti nejsou vedeny k vlastní aktivitě, na řešení úkolů se téměř nepodílí, nerozvíjí se jejich samostatné myšlení.
-
Není zde podporován rozvoj sociálních dovedností (asertivita, řešení problémů, komunikace, poznávání druhých, sebereflexe apod.).
Skupinová výuka
Můžeme říct, že tato forma výuky vznikla z hromadného vyučování, kde je nahrazena jedna z nevýhod tohoto typu vyučování, tj. neschopnost přizpůsobit výuku individuálním potřebám a zájmům jednotlivých dětí. Jsou vytvořeny menší skupiny (po třech až čtyřech dětech) podle různých hledisek (zvládnuté lyžařské dovednosti, lyžařské vybavení, heterogennost skupiny atd.). Skupiny může vytvořit jednak učitel, ale mohou vzniknout také spontánně. Práce ve skupině zlepšuje průběh učení a děti tak mohou dosahovat lepších výsledků. Dále dochází ve skupině k rozvoji kooperace a výraznější komunikace mezi dětmi. Společnou prací všech dětí ve skupině se pak řeší zadané úkoly, které se mohou u jednotlivých skupin lišit např. náročností, rychlostí provedení, metodickým postupem atd. Učitel se u skupin střídá a podává zpětnovazební informace. Tento způsob výuky se nejvíce uplatňuje u starších žáků, nelze jej využít u malých dětí a začátečníků.
Výhody:
-
Individuálnější a efektivnější přístup učitele při současné výuce většího počtu dětí (diferenciace výukového programu, intenzivnější výcvik, větší množství opakování zadaného úkolu).
-
Děti ve skupině rozvíjí vzájemnou spolupráci, rozvíjí se jejich osobní vlastnosti (učí se odpovědnosti, toleranci, ochotě, samostatnosti atd.) a jsou vtaženi do řešení zadaného problému.
-
Tuto formu lze využít v případě, kdy družstvo není homogenní, např. z hlediska výkonnosti nebo dovedností či lyžařského vybavení.
Nevýhody:
-
Díky tomu, že skupiny řeší zadaný úkol samostatně, může dojít v nepřítomnosti učitele k chybné interpretaci prováděných cvičení a tím ke krátkodobé fixaci chyb.
-
Ve skupině se mohou objevit negativní osobní vlastnosti, které převládnou nad ostatními, a tím může dojít k narušení efektivního postupu výuky.
-
Jedná se o velmi náročnou výuku, na učitele je kladena velká zodpovědnost, zejména při přípravě celé vyučovací jednotky a důraz je kladen na organizační schopnosti.
-
Děti mají menší možnost opakovaného výkladu a ukázky učitelem.
-
S ohledem na zajištění bezpečnosti musí být všechny skupiny řízeny učitelem.
-
Cvičení ve skupinách na jednotlivých stanovištích nesmí trvat příliš dlouho, aby se nevytrácela pozornost.
-
Máme omezený výběr odpovídajících svahů, které jsou přehledné, málo členité, aby měl učitel stále přehled o všech skupinách. Využíváme spíše kratších svahů.
Na základě interakce mezi učitelem a dítětem můžeme uvést několik příkladů vedení výuky v družstvu, resp. různé varianty sjíždění a vedení družstva, které jsou vhodné pro děti:
JÍZDA „V HADU“ (1): učitel jede jako první
Nejvyužívanější způsob zejména pro děti předškolní.
Děti jsou seřazeny v zástupu za učitelem. Na pokyn učitele se celé družstvo rozjíždí s minimálními rozestupy. Učitel volí rychlost jízdy a zavřenost oblouků. Pro zastavení volí učitel přehledný úsek, dostatečně široký, aby se tam vešly všechny děti, které zastavují postupně pod učitelem a řadí se do řady pod posledního. Je nezbytné zvolit pro tento druh sjíždění široký a přehledný svah s minimem ostatních lyžařů. Nikdy bychom „hada“ neměli jezdit přes celý svah, abychom neomezovali pohyb ostatních lyžařů.
Výhody:
-
Učitel volí tempo a optimální stopu i poloměry oblouků.
-
Děti se snaží kopírovat nejen stopu učitele (většinou pouze ti první), ale opakovat po něm cvičení, která ukazuje.
-
Hodí se dobře při špatném počasí a zhoršené viditelnosti.
-
Děti mají před sebou neustále ukázku učitele.
Nevýhody:
-
Tento způsob jízdy nevede k samostatnosti dětí.
-
Často vede k imitaci chyb předchozího jezdce.
-
Slabší a pomalejší děti jsou často předjížděny rychlejšími a vznikají mezi nimi nepravidelné mezery.
-
Učitel nemůže všechny děti kontrolovat ani opravovat chyby.
JÍZDA „V HADU“ (2): učitel jede jako poslední
Děti jsou seřazeny v zástupu za určeným prvním dítětem, učitel jede na konci skupiny. Před rozjezdem je potřeba prvnímu dítěti zdůraznit, jaký druh oblouků nebo jaké cvičení má zvolit a kde má zastavit.
Výhody:
-
Učitel má kontrolu nad dětmi, může provádět po dojezdu i korekci chyb.
-
Při vyskytnutí se problému může být učitel téměř okamžitě u dítěte.
Nevýhody:
-
Učitel nemůže zasáhnout do vedení jízdy (tempo, stopa, poloměr oblouků).
-
Ani první dítě za vedoucím jezdcem nemusí mít správnou ukázku oblouků.
UČITEL SJÍŽDÍ PRVNÍ a děti jej po jednom následují
Využíváno u školních dětí.
Učitel sjede vymezený úsek, kde demonstruje vyučovanou dovednost, zastaví na bezpečném a přehledném místě u kraje sjezdové trati a otočí se směrem k dětem. Na domluvené znamení (mávnutí paží, holí, zvukový signál) se rozjíždí první z dětí. Zastavuje pod učitelem, který ihned po dojezdu jeho jízdu hodnotí. Potom dává znamení, aby vyjel další. Jinou možností je hodnotit jízdu dítěte již v průběhu jízdy dítěte následujícího.
Výhody:
-
Děti vidí bezprostředně po výkladu správnou ukázku.
-
Učitel může individuálně opravovat chyby každého dítěte.
-
Děti se mohou učit z korekce chyb sjíždějících ostatních dětí.
-
Děti jsou vedeny k porozumění techniky a k samostatnosti co se volby stopy týče (otevřenost a zavřenost oblouků, frekvence pohybových úkolů atd.)
Nevýhody:
-
Příliš velké prostoje – lze lehce zkrátit tím, že budou děti vyjíždět blíže za sebou nebo na dostatečně širokém svahu vedle sebe. Podmínkou ale je zkušenost učitele nebo spolupráce s dětmi již delší dobu, aby učitel znal nedostatky v technice jednotlivých dětí. Hodnotí děti společně až po dojezdu všech.
-
V případě pádu a následného úrazu nemůže být učitel okamžitě u dítěte.
UČITEL STOJÍ NAHOŘE
VOLNÉ JÍZDY KE KOREKCI
Využíváno u starších dětí.
Děti na pokyn učitele sjíždí vymezený úsek. Je potřeba prvnímu přesně vymezit prostor, kde má zastavit. Učitel může jízdu dítěte ostatním dětem komentovat, upozorňovat na chyby nebo naopak vyzdvihnout dobře provedené části pohybu. Další dítě v pořadí předává informace od učitele dítěti před sebou, poslednímu informace předává sám učitel.
Využíváno u školních dětí.
Učitel vymezí prostor, většinou přehledný, málo členitý svah s kratším vlekem. Zadá dětem úkol, předvede danou dovednost a zastaví v dolní části svahu, kde zůstane stát. Děti mají vymezený časový úsek, kdy samostatně trénují na vymezeném svahu a vždy se zastaví u učitele, aby jim podal zpětnovazební informace.
Výhody:
-
V případě potřeby může být učitel téměř okamžitě u dítěte.
-
Děti se učí vidět a diagnostikovat chyby.
-
Děti si samy volí stopu a tempo.
Nevýhody:
-
Děti nevidí bezprostředně po výkladu správnou ukázku.
-
Poměrně velké prostoje.
-
Možnost nepředání zpětné vazby nebo její nedokonalá interpretace.
Výhody:
-
Učitel má přehled o všech dětech.
-
Děti procvičují individuálně dovednosti, samy si volí tempo a stopu.
-
Výuka je velmi efektivní.
-
Učitel se může věnovat individuálně opravě chyb.
Nevýhody:
-
Dětem chybí opakovaná správná ukázka.
-
Učitel v případě vyskytnutí se nějakého problému nemůže být okamžitě u dítěte.
-
Tuto formu nelze využívat k nácviku nové dovednosti, pouze k procvičení dovedností již naučených.
Uvedené formy výuky sjíždění je vhodné v průběhu výuky lyžování střídat a různě kombinovat. Vždy závisí nejen na výběru terénu, který máme k dispozici, ale také na povětrnostních podmínkách, věku dětí a jejich lyžařských zkušenostech a dovednostech. V neposlední řadě také na charakteru nacvičované dovednosti.
DIDAKTICKÉ STYLY
Stejně jako každá vyučovací jednotka, nebo její dílčí část, tak i výuka lyžování probíhá vždy ve vybraném didaktickém řídícím stylu. V něm se odráží postoj učitele a dětí k vybranému učebnímu modelu, interakce učitele s dětmi, dominance v rozhodování a řízení a dále způsob poskytování zpětnovazebních informací. Volba didaktického řídícího stylu je ovlivněna také konkrétním cílem výuky. Zjednodušeně můžeme říct, že didaktický styl závisí na učiteli, dítěti, učivu a cíli. Didaktické řídící styly se při výuce mohou vzájemně doplňovat a střídat. Můžeme říct, že žádný z nich není lepší než druhý, ale také, že pro danou situaci může být výhodnější využití jiného konkrétního stylu. Závisí na dané fázi nácviku vybrané dovednosti, zda se jedná o seznámení s novou dovedností, nebo již jde o její fixování či aplikaci. Dále závisí také na vyspělosti a motivaci jednotlivých dětí, na jejich počtu ve skupině i na způsobu rozvoje pohybových schopností. Kombinováním a variabilitou didaktických řídících stylů může také dojít k odstranění nežádoucího vyučovacího stereotypu.
V rámci celého spektra didaktických stylů rozlišujeme v současné době devět základních. Jedná se o styl příkazový, praktický, reciproční, se sebehodnocením, s nabídkou, s řízeným objevováním, se samostatným objevováním, s autonomním rozhodováním dítěte o učivu a s autonomním rozhodováním dítěte o stylu. V prvních pěti stylech jde o reprodukci známého, v dalších stylech jde o objevování a reprodukci neznámého, aktivní role dítěte je tak ještě více posílena a přebírá ve vzdělávacím procesu většinu rozhodnutí.
Při výuce lyžování nejčastěji využíváme didaktický styl příkazový, praktický, reciproční, se sebehodnocením, s nabídkou a se samostatným objevováním. Jedná se tedy převážně o ty didaktické řídící styly, které se vyznačují reprodukcí známého, a kde se role dítěte postupně posiluje a dítě se tak stává aktivnějším. Při výuce lyžování se prakticky nevyskytují ty didaktické řídící styly, kde většinu rozhodnutí přebírá dítě. A to zejména z důvodu bezpečnosti, neboť lyžování probíhá v proměnlivých podmínkách přírodního prostředí, většinou na svazích, kde se vyskytuje větší množství i jiných lyžařů, a také je zde riziko poměrně vysokých rychlostí jízdy na lyžích.
Didaktický styl PRAKTICKÝ
Vyznačuje se tím, že dílčí část rozhodnutí přenáší učitel na dítě. Úkolem učitele je zadávat učivo, vybírat vyučovací metody a formy. Děti si pak volí místo, kde budou dané cvičení provádět, dále časový úsek, tj. kdy cvičení zahájí a ukončí, volí si rytmus cvičení a tempo, ale také mohou vybírat z navržených možností cvičení. Dítěti je tedy nabízena určitá možnost volby. Zpětnovazební informace opět podává učitel. Využívá se při procvičování již naučené dovednosti.
Příklady:
-
Učitel vede rozcvičení – určí konkrétní cvik, který mají děti provést – děti si vybírají prostor, volí si frekvenci a počet opakování. Nebo učitel zvolí pouze skupinu cviků, např. mobilizace a protažení dolních končetin – děti si sami volí nejen prostor, frekvenci cvičení a tempo, ale vybírají si i cviky, které vedou k mobilizaci a protažení dolních končetin.
-
Cílem je zopakování již dříve naučené dovednosti – např. obraty na místě – učitel zadá konkrétní cvičení a děti si volí místo, kde budou cvičení provádět, volí si rychlost provedení i počet opakování.
-
Cílem je procvičení právě naučené dovednosti – např. odšlapování – učitel zadá cvičení a děti si samy volí způsob zahájení pohybu (z jízdy šikmo svahem, z jízdy po spádnici, z jízdy přes spádnici) a frekvenci jednotlivých odšlapů.
Didaktický styl RECIPROČNÍ
Vyznačuje se přesunem některých rozhodnutí z učitele na dítě. Jedná se zejména o podávání zpětnovazebních informací a korekcí v pohybu dítěte. Učitel i nadále určuje obsah vyučovací jednotky, informuje děti o kritériích správného provedení pohybu a rozdělí jejich role při nácviku. Děti nejčastěji vytváří dvojice, kdy se střídají v jednotlivých rolích („pozorovatel“, který sleduje dítě a „dítě“, které provádí zadaná cvičení). Vzájemně si podávají zpětnou vazbu. Učitel sleduje obě děti, ale instrukce a zpětnovazební informace dává pouze dítěti, které je v roli pozorovatele, nikoliv tomu, co před ním sjíždí. Děti se tak učí vnímat kvalitu pohybového projevu. Tento didaktický řídící styl je nejčastěji uplatňován v případech, kdy nemohou být do činnosti zapojeny všechny děti najednou. Uplatňuje se u starších dětí a při procvičení již naučených dovedností.
Příklady:
-
Učitel rozdělí děti do dvojic, vymezí prostor a zadá rozcvičení – např. zdůrazní, jaké všechny svalové skupiny jsou při lyžování zapojovány a které je potřeba protáhnout – děti se rozdělí do dvojic, kdy jeden z nich cviky vybírá a předcvičuje a druhý to po něm opakuje a pak si role vymění.
-
Učitel rozdělí děti do dvojic a vysvětlí jim dovednost, kterou budou procvičovat – např. skluz v jednooporovém postavení – učitel zdůrazní klíčová místa (posun těžiště těla nad skluzovou lyži, pokrčená dolní končetina, postupně prodlužovat jízdu po jedné lyži) a vymezí prostor – děti ve dvojicích mají určené role, jeden procvičuje skluz, druhý jej pozoruje, opravuje a radí, pak si role vymění.
Didaktický styl SE SEBEHODNOCENÍM
Je charakteristický tím, že na dítě je přesunuta větší část rozhodnutí. Děti cvičí samostatně, samy se pokoušejí posoudit správnost provedení pohybu a tím dospět k určité formě autokorekce. Pro srovnání správného provedení je využívána videotechnika. Učitel zde vystupuje pouze v roli pozorovatele, který děti sleduje a v případě potřeby poskytuje zpětnovazební informace. Uplatňuje se u starších dětí a při procvičení již naučených dovedností.
Příklady:
-
Analýza pohybu – v průběhu výcviku učitel děti při vybraných dovednostech natáčí na video a děti se pak na své jízdy dívají a samy se hodnotí. Je možné jim promítnout také správné provedení vybrané dovednosti, aby měly srovnání. Učitel jejich hodnocení doplňuje, případně opravuje.
Didaktický styl S NABÍDKOU
Vyznačuje se tím, že učitel určuje učivo, ale děti si volí obtížnost a náročnost provedení pohybové činnosti. Podle svých schopností a sebedůvěry si vybírají úroveň obtížnosti. Tímto stylem můžeme získat informace o aspirační úrovni dětí. Obtížněji tento didaktický řídící styl uplatňujeme u nejmladších dětí, neboť nejsou dostatečně vyspělé, nebo u začátečníků, protože nemají dostatečné zkušenosti.
Příklady:
-
Učitel vymezí na dětském hřišti pomocí kloboučků trať (jsou v dostatečné vzdálenosti, aby se mezi nimi dalo libovolně projet) – dítě si vybírá, kolem kterých kloboučků projede, a střídá tak různé poloměry oblouků.
-
Učitel podél běžecké stopy rozmístí různé předměty a zadá úkol, aby děti přesunuly tyto předměty z jedné strany na druhou – děti si volí, které předměty přesunou, zda zvládnou přesunout všechny nebo jen vybrané, zda se mezi nimi stihnou postavit do základního lyžařského postoje nebo zůstanou ve dřepu.
Didaktický styl SE SAMOSTATNÝM OBJEVOVÁNÍM
Je charakteristický řešením problémů v pohybových úkolech. I při lyžování vždy existuje více variant řešení. Učitel nevede děti k určitému řešení, ale k tomu, aby samostatně hledaly a nacházely nejoptimálnější variantu řešení. Uplatňuje se u starších dětí.
Příklady:
-
Učitel přivede děti na prudší svah, který mají sjet – děti si volí podle svých lyžařských dovedností a podle toho, jak si věří, některou z variant – např. zdolají svah sesouváním, nebo jízdou šikmo svahem spojenou s obratem, nebo krátkými oblouky, nebo oblouky z přívratu vyšší lyží apod.
MOTORICKÉ UČENÍ
Učení patří k základním činnostem člověka. V širším slova smyslu se jedná o osvojování a upevňování nových zkušeností. Učení se lyžařským dovednostem spadá pod senzomotorické učení. Jeho podstatou je osvojování si pohybových dovedností na základě vzájemné koordinace pohybu a senzomotorických vjemů. Dobře si pamatujeme a vybavujeme cyklické lokomoční pohyby, jako například jízdu na kole, plavání, ale i běh na lyžích, který je v našich podmínkách pouze sezónní činností, a přesto jej do další zimy nezapomínáme. Lyžování je dovednost, při které ovládáme náčiní (lyže a hole). Tuto naučenou dovednost nezapomínáme, jen vždy na počátku zimy si musíme znovu osvojit pocit skluzu a cit pro rovnováhu, které jsou pro lyžování specifické a nepostradatelné.
V motorickém učení je rozhodující zejména způsob, jak si pohybové dovednosti osvojíme. Ty znalosti a dovednosti, které se musíme záměrně učit, mohou poměrně rychle vyhasínat. Naopak dovednosti získané na základě implicitního učení založeného na vysoké emotivitě (např. za pomoci hry, napodobování apod.) se nám v paměti udržují podstatně déle. A proto je důležité výuku udělat pestrou a zejména. s malými dětmi se učit novým dovednostem prostřednictvím her a rozvíjet jejich fantazii pomocí zvířátek a pohádkového světa.
Při nácviku každé nové pohybové dovednosti procházíme různými fázemi, které na sebe navazují. V odborné literatuře se setkáváme se třemi až čtyřmi fázemi. Lyžování patří mezi tzv. otevřené pohybové dovednosti, protože podléhají proměnlivosti vnějšího prostředí. Úspěšné provedení pohybové dovednosti je tedy závislé z větší míry na její variabilitě, tj. na regulaci pohybu ve smyslu reakce na změny v prostoru a čase.
Fáze motorického učení při osvojování lyžařských dovedností
1. fáze – generalizace
V této fázi se dítě seznamuje s pohybovou dovedností, vytváří si představu o novém pohybu a pokouší se o první provedení nové dovednosti. Seznámení probíhá za pomoci smyslů – zrak, sluch nebo prostřednictvím proprioreceptorů. První pokusy jsou velmi nekoordinované, což souvisí s tím, že ještě nejsou vytvořeny regulační mechanismy a představa o pohybu se postupně s přibývajícími pokusy dotváří. Každý pohyb v této fázi je kontrolován centrálním, později periferním viděním a dalšími exteroreceptory. Do pohybu jsou nadměrně zapojovány i ostatní svaly, které s pohybem přímo nesouvisí a dochází tak k různým souhybům. Díky tomu je vykonávaná činnost nekoordinovaná, prováděná s velkým vypětím a námahou, což vede k brzké únavě dětí. Efektivita učení zde závisí pouze na vnější zpětné vazbě (vnější zpětnovazební okruh), je proto nutné ji dítěti od počátku poskytovat.
Velmi důležitá je počáteční motivace. U předškolních dětí je poměrně snadná, neboť u nich stále ještě převládá spontánní aktivita, kdy je jim pohyb vlastní. Ideální je vzor starších sourozenců nebo vrstevníků či kamarádů. Důležité je navázat kontakt s dítětem – představit se, zkontrolovat lyžařskou výzbroj a výstroj, zjistit, jaké pohádkové postavičky zná, jaké barvy umí, co se mu nejvíce líbí atd. Zkrátka probudit v něm zájem o výuku a spolupráci. Dobrým pomocníkem mohou být také různé barevné pomůcky, které zaujmou pozornost dětí. U školních dětí bývá občas motivace k výuce lyžování obtížnější. Velkým pomocníkem dokážou být právě kamarádi a spolužáci, kdy děti mají touhu se jim vyrovnat. Vhodné je představit celý program výuky, zdůraznit zábavné nebo soutěžní úkoly, zařadit do výuky netradiční pomůcky.
Při výuce lyžování je důležitá v počáteční fázi nácviku instrukce. U předškolních dětí se nejčastěji využívá zrakové instrukce, kdy učitel pohyb dětem ukáže. Jeho ukázka by měla být bez hrubých chyb, v dostatečném, až přehnaném pohybovém rozsahu. Pro ukázku by měl učitel zvolit přehledné a bezpečné místo tak, aby všechny děti na ukázku viděly a nic je při sledování nerušilo (např. velké množství ostatních lyžařů jedoucích po sjezdovce). Jelikož děti neudrží dlouho pozornost a velmi krátce si uchovávají představu o předvedeném pohybu, je potřeba bezprostředně po ukázce pohyb vyzkoušet. Proto je také vhodné měnit pořadí dětí v průběhu výuky, pokaždé by mělo vyjíždět za učitelem jiné dítě. Při výuce dětí, které již mají nějakou zkušenost s lyžováním, můžeme doplnit zrakovou instrukci slovním projevem. Mělo by se jednat o jednoduchou lyžařskou terminologii, popřípadě udání místa, kam se pojede, kde se začne, kde a jak se zastaví apod. Slovní instrukce lze podávat dítěti i v průběhu provádění pohybu formou jednoslovných příkazů, sloužících spíše k rytmizaci. Při nácviku pohybů na místě, např. zaujímání správných výchozích postojů (základní běžecký či sjezdový postoj nebo pluh), pohybů na místě (vertikální pohyb, boční pohyb – překlopení lyží z ploch na hrany, jednooporové postavení atd.). Můžeme využít také instrukci, která využívá metodu provedení pohybem, tzn. že děti do základních poloh nastavíme, srovnáme jim lyže, zatlačíme na kolena, naklopíme lyže na hrany, srovnáme dítě do jednooporového postavení atd.
I pro děti mladšího školního věku je vhodné využívat zrakovou instrukci, zejména u složitějších pohybů. Bývá však většinou doplněna slovní instrukcí, jejímž obsahem je zdůraznění uzlových bodů techniky, popřípadě informace, proč danou dovednost budeme nacvičovat. Často můžeme pro ukázku vybrat i některé dítě a v průběhu jeho jízdy zdůrazňovat uzlové body techniky. Využít můžeme také instrukci prostřednictvím pohybu, zejména při nácviku správného postavení lyžaře či při zaujmutí přívratného nebo jednooporového postavení, nastavení šíře odvratu apod.
Může se stát, že se nacvičovaný pohyb dlouho nedaří, což může vyvolat při lyžování pocity nejistoty a strachu. Pak je potřeba co nejvíce zjednodušit podmínky nácviku, jako např. vybrat vhodnější terén, pohybovat se nižší rychlostí atd. Naopak někteří lyžaři mohou zažívat pocity radosti z nového prostředí, v němž dovednost nacvičují, z pocitu rychlosti a skluzu, což je samo o sobě vhodnou motivací pro pokračování v nácviku.
Již v této fázi by se měly objevit zpětnovazební informace, které poskytuje výhradně instruktor (učitel). Nejde zde o korekci pohybu jako takového, ale spíše o určení směru, rychlosti pohybu, počtu opakování atd., aby se pohybová dovednost snadněji a efektivněji nacvičovala.
2. fáze – diferenciace
Druhou fázi můžeme označit jako fázi opakování a nácviku pohybové dovednosti. Hlavním mechanismem, který se zde uplatňuje, je zpevňování. Z velkého množství opakování se postupně upevňují ty pohyby, které vedou ke správnému nacvičení pohybové dovednosti. Velkým přínosem v této fázi je využití zpětnovazebních informací, kdy se prostřednictvím asociačních spojů vytváří propojení mezi správnou pohybovou reakcí a povzbuzením či pochvalou. Vnější zpětnovazební informace je tedy vhodné doplnit i pozitivně volenými korekcemi pohybu. Pohybová dovednost je v hrubé podobě zvládnuta, ale ještě není prováděna příliš ekonomicky. Poprvé začíná také zasahovat do pohybu vnitřní regulační okruh, i když ještě nemá dominantní zastoupení. Díky zpětnovazebním informacím se utvářejí představy o správném a špatném provedení pohybu. V této fázi si musíme dát velký pozor, aby se nacvičovaná dovednost nestala monotónní záležitostí, neboť k tomu vede mnohonásobné opakování. Může se stát, že počáteční nadšení a motivace z nácviku vyprchá a tím klesá aktivita a zapojení žáků. To také bývá jednou z příčin stagnace učení. Proto je potřeba žáka průběžně dále vhodně motivovat. Zároveň je třeba upozornit na přílišnou aktivaci žáka, zejména při činnosti prováděné s nadměrným úsilím a velkým množstvím energie, neboť by se pohyb opět stal křečovitým, nekoordinovaným a nerytmickým.
Zejména u předškolních dětí musíme dát pozor, aby se výuka nestala monotónní a nenastala stagnace pohybu a nechuť pohyb dál nacvičovat. Výuka musí být pestrá, činnosti se musí rychle střídat, do výuky je vhodné zařadit pomůcky, herní prvky. Učitel musí mít široký zásobník různých her a cvičení, které může dle vnějších podmínek, počtu dětí a stupně jejich dovedností vhodně kombinovat. Neméně důležitá je také pochvala a podávání zpětnovazebních informací. U předškolních dětí by měla výrazně převládat pochvala nad kritikou. Zpětnovazební informace by se měly týkat pouze velmi hrubých chyb či nesplnění nějakého úkolu. Také u starších dětí je potřeba obměňovat činnosti, aby se výuka nestala monotónní, i když zvládnou daleko větší množství opakování nacvičované pohybové dovednosti. Vhodné je proložit výuku soutěžními úkoly, změnami sklonu svahu apod. Zpětnovazební informace jsou velmi důležité pro další zpevňování nacvičované dovednosti, přesto se zaměřujeme pouze na hlavní, resp. základní chyby. Nezapomínáme na povzbuzování a pochvalu, kterou by měla zpětnovazební informace začínat. Může být doplněna korekcemi typu: „Jel jsi dobře, ale zkus vertikální pohyb ještě zvýraznit“. „Dobře jsi postavil lyži do odvratu a teď se soustřeď na to, abys na této lyži prodloužil skluz“.
3. fáze – stabilizace
Dochází zde k dalšímu zdokonalování pohybové dovednosti. Pokud v předchozí fázi probíhal nácvik dovednosti izolovaně, je teď právě čas začlenit ji do soustavy ostatních dovedností a obměňovat při nácviku vnitřní i vnější podmínky učení. Zdokonalování se zaměřuje na účinnější výběr reakcí, zpevňování zahrnuje jak kvalitativní, tak i kvantitativní stránku pohybu, což vede ke zvýšení výkonnosti. Limitujícím faktorem v tuto chvíli může být nízká úroveň pohybových schopností dítěte. Dalším posunem je i to, že vnitřní regulační okruh přebírá dominantní postavení a kontrola pomocí zrakového analyzátoru ustupuje do pozadí. Pohyby tak nejsou záměrně sledovány. Z vnějšího pohledu se nacvičovaná dovednost jeví jako koordinovaná, z vnitřního pohledu je pohyb ekonomický. Zpětnovazební informace, přijímané přes proprioreceptory, jsou velmi přesné. Takto naučená dovednost vykazuje známky vysokého stupně retence – pamětní proces uchování naučené dovednosti.
U předškolních dětí vždy nacvičujeme celý pohyb najednou, tj. v konečné podobě. Tato fáze motorického učení je zaměřena zejména na ustálení techniky, její zautomatizování. Dětem měníme vnější podmínky – pohybujeme se na různých sklonech svahu, na sjezdových tratích i mimo ně, překonáváme různé překážky ve formě sněhových můstků, podjíždění branek, vyjíždění do protisvahů, brzdění před překážkami, pohyb mimo běžecké stopy, překonávání překážek, náhlé změny směru jízdy na běžeckých lyžích atd. Poskytujeme dětem podrobnější zpětnovazební informace, zaměřujeme se na základní chyby.
U starších dětí se v této fázi nejčastěji soustředíme na začlenění izolovaného pohybu v celek, zejména při nácviku složitějších dovedností, které nacvičujeme odděleně. Dbáme na správný rytmus pohybu, správné načasování. Poskytované zpětnovazební informace se týkají již i menších chyb. Využíváme videotechniku a následné analýzy pohybových dovedností dětí, porovnáváme správnou a nedokonalou techniku. Upravujeme vnější podmínky ztěžováním terénu, různou kvalitou sněhu atd. Zpětnovazební informace jsou poskytovány dětem i za pomoci proprioreceptorů (vnitřní regulační okruh), který je vhodný podpořit např. otázkami typu: „Vnímal jsi, jak moc jsi měl pokrčené nohy?“; „Uvědomuješ si, jak vysoko jsi měl paže a kam směřovaly tvé hole při odpichu?“
4. fáze – tvořivá asociace
Tato fáze je příznačná pro otevřené pohybové dovednosti, k nimž řadíme také lyžování. K předchozí fázi automatizace přistupuje ještě fáze tvořivosti a kreativnosti. Pohybová dovednost je tak obohacena o osobní styl. Záměrná pozornost není vyžadována a dítě tím pádem může tuto pozornost přesunout na jiné cíle. Vzhledem k proměnlivým podmínkám přírodního prostředí, ve kterém lyžování probíhá, se pozornost může soustředit na změny terénu, na různou kvalitu sněhu, na udržování rovnováhy, okolní lyžaře apod.
Tato fáze je charakteristická tím, že dítě se dokáže pohybovat bezpečně ve všech terénních a sněhových podmínkách. Je podporován osobitý styl jízdy dítěte. Dokáže kombinovat různé typy oblouků v průběhu jízdy na jednom svahu, upravovat dle potřeby svou rychlost, sjíždět mimo běžecké stopy, vyhýbat se překážkám na trati atd. Dokáže se učit i pod tlakem, tj. reagovat na nepředvídané situace, změnu počasí, únavu apod. Do této fáze se s předškolními dětmi při výuce nedostaneme.
MOTIVACE
Jak již bylo zmíněno, motivace je nedílnou součástí výukového procesu. Bez ní nelze stanovit cíle, ani je naplnit. Je velmi obtížné motivaci změnit z venku. Vychází z vnitřních potřeb, které jsou v čase relativně stálé, geneticky podmíněné a formované v útlém dětství. Motivace tedy vyplývá z reálných potřeb každého dítěte. Není to jenom „hlad po úspěchu“, ale i potřeba pohybu, začlenění se do kolektivu, preciznost, dokonalost pohybu apod. Díky motivaci je organismus nabuzen energií k činnosti. Podpořit ho mohou různé emoční stavy, jako je radost, zvědavost, očekávání atd. Přidat se může i motivace vnější v podobě odměny, trestu atd.
Jelikož podstatou motivace jsou emoce a city, které dítě ovládají, je potřeba před každou činností motivaci správně nastavit, vyladit ji na správnou úroveň. Přemotivování nebo naopak nízká úroveň motivace nevedou k potřebnému cíli. Prostřednictvím emocí a pocitů, které motivaci doprovází a různě ji formují, se projevují dětské potřeby (vyniknout, zažít adrenalin, být lepší než druhý, naučit se dovednost apod.). Motivace je tedy přirozené „chtění“, to ale k naplnění cíle nestačí. Hybným mechanismem je vůle (vědomé úsilí). Právě vůle přeměňuje motivy v činy. Ve sportu je nezbytná investice energie do překonávání překážek. Pouze ten, kdo dokáže překonat sám sebe, a čas od času opustí svou komfortní zónu, se posune na zatím nedosaženou úroveň svého bytí (žití). Motivace vzniká soubojem motivů a vrcholí rozhodnutím, kterým začíná realizace – jednání, podporované vůlí.
Vnější motivaci při lyžování poskytuje nejčastěji učitel (instruktor, rodič). Aby dítě vhodně namotivoval, měl by ho dobře znát. To je samozřejmě výhoda rodičů, kteří své děti velmi dobře znají. Učitelé ve školách musí pracovat dlouhodobě na tom, aby každé dítě poznali blíže. Nejobtížnější je tato činnost pro instruktory lyžování, kteří mají minimum času k tomu, aby dítě poznali. A tak musí těžit zejména ze svých zkušeností a znalostí. Motivace by měla být pro dítě srozumitelná. Musí vědět, co po něm učitel chce. Dále by měla být splnitelná, přiměřeně obtížná, aby se s ní dítě dokázalo ztotožnit. A velmi důležité je, aby byla individuální. Na každé dítě platí něco jiného a je potřeba mu to tzv. „ušít na míru“.
