BĚH NA LYŽÍCH
Běh na lyžích, který je nejstarší lyžařskou disciplínou, se vyvíjel původně od dopravního prostředku několik tisíc let před naším letopočtem až po sportovní a rekreační využití. Tak ho známe i my v současné době. Jedná se o zimní sport, který přináší více než jakýkoli druh sportu prožitky z přírody a radost z pohybu v zasněžené krajině. Potřeba lokomočního pohybu má svůj význam při kompenzaci pohodlného způsobu života a zdravotní význam vytrvalostního pohybu spočívá v prevenci onemocnění oběhového a dýchacího systému.
Běh na lyžích je lokomoční pohyb vytrvalostního charakteru, při kterém se neustále opakují stejné pohybové dovednosti, které lyžař využívá k pohybu po sněhu. Jedná se především o střídání odrazů nohou a odpichů paží pomocí lyžařských holí. Sled dílčích pohybů rovnoměrně zatěžuje svalstvo celého těla, a tím všestranně rozvíjí funkční zdatnost organismu. Na dolních končetinách jsou nejvíce zatěžovány tyto svalové skupiny: čtyřhlavý sval stehenní, svaly hýžďové, trojhlavý sval lýtkový, velký přitahovač a svaly bedrokyčlostehenní. Ze svalstva horních končetin jsou nejvíce namáhány: trojhlavý sval pažní, sval deltový, dvojhlavý sval pažní a svaly předloktí. Zároveň však jsou zapojeny i svaly břišní a zádové. Současné zapojení velkého množství svalových skupin tak klade zvýšené nároky na nervosvalovou koordinaci a funkční kapacitu organismu.
Při běhu na lyžích nedochází k nadměrnému přetížení nebo poškození svalových úponů a kloubních spojení pohybového aparátu. Při silově vytrvalostním charakteru zatížení nejsou na pohybový aparát kladeny příliš vysoké nároky. Při klasické technice běhu dochází ke zvýšenému statickému zatěžování bederní páteře, které je způsobené neustálým mírným předklonem trupu. Při bruslení dochází ke zvýšeným nárokům na pohyblivost v kyčelním kloubu. Zdravotní rizika lyžařského běhu jsou dána náročnými klimatickými podmínkami při nízkých teplotách.
Běh na lyžích je charakterizován opakováním pohybových cyklů, které se u jednotlivých běžeckých způsobů odlišují svojí pohybovou strukturou, frekvencí pohybu, funkční a metabolickou odezvou. Běh na lyžích představuje vytrvalostní zátěž s velkým výdejem energie z důvodu, že je do pohybu zapojeno velké množství svalových skupin. Výdej energie je závislý na délce, profilu a charakteru tratě, dále na rychlosti a technice běhu. Z fyziologických předpokladů je pro výkon rozhodující aerobní kapacita, svalová síla a funkce nervosvalové koordinace, menší význam se přikládá anaerobní kapacitě a antropometrickým předpokladům.
V závodním pojetí dosahuje energetický výdej lyžaře přibližně jedenácti až devatenáctinásobek klidového stavu, oxidativní podíl energetické úhrady se uplatňuje v 85–100 %, neoxidativní podíl se uplatňuje jen v krátkých úsecích tratě a kyslíkový dluh se pak splácí v průběhu absolvování méně náročných částí tratě nebo ve sjezdech. Dechová frekvence při běhu na lyžích dosahuje hodnot až 60 vdechů za minutu. Významným ukazatelem funkční adaptace je maximální spotřeba kyslíku – VO2 max (schopnost organismu využít při tělesné zátěži co největší množství kyslíku). Běžci na lyžích dosahují jedny z nejvyšších hodnot v porovnání s ostatními sportovními odvětvími – muži okolo 85 ml/min/kg a ženy přes 70 ml/min/kg. Dále mají lyžaři vysoký podíl zastoupení červených, tzv. pomalých oxidativních svalových vláken ve svalech, více jak 60 %. Jsou to svalová vlákna, která se stahují a uvolňují pomalu a jsou relativně odolná proti únavě. Bílá vlákna, tzv. rychlá (glykolitická), která pracují rychle, ale zároveň se rychle unaví, jsou zastoupena v 10–20 %. Přechodných vláken mají běžci na lyžích 20–30 %.
Silové parametry lyžařů běžců jsou v porovnání s jinými sportovními odvětvími celkově nižší. Při běhu na lyžích se jedná o silově vytrvalostní zatížení, dynamická svalová práce využívá jen asi 20 % kapacity maximální síly.
Běh na lyžích je pohybovou činností, která zahrnuje celý obsah a rozsah pohybových dovedností potřebných pro účelný a hlavně bezpečný pohyb na lyžích v zasněženém terénu. Jedná se o celou pohybovou strukturu zahrnující způsoby běhu, výstupů, změn směru jízdy, způsobů sjíždění, zrychlování, regulace rychlosti jízdy a brzdění.
Základem běžeckých technik je klasická technika, která se v podstatě zrodila z prosté chůze na lyžích jen postupným prodlužováním skluzové fáze. Klasická technika je charakterizována paralelním vedením lyží v průběhu odrazu i následného skluzu. Tato původní běžecká technika byla z hlediska maximálního efektivního využití odrazových schopností pro co nejdelší skluz postupně zdokonalována. Původně ze způsobu zrychlování vznikla technika bruslení na lyžích, která je svojí pohybovou strukturou a nasměrováním lyží při skluzu velmi podobná bruslení na bruslích. Je charakterizována nastavením lyží před skluzem do odvratného postavení (špičky lyží směřují od sebe). Nastavení lyží a charakter odrazu u bruslení umožňuje lepší využití odrazových schopností pro dosažení vyšší rychlosti za často menšího vynaložení sil. Pro porovnání obou technik uvádíme hodnoty jednotlivých parametrů, které nám tuto problematiku blíže vysvětlí.
Porovnání běžeckých technik
Hlavní rozdíl je v provedení odrazu. Při klasické technice běhu dochází k odrazu z celé plochy skluznice, kde oporu pro uskutečnění vlastního odrazu tvoří plocha prostřední části skluznice opatřená odrazovým voskem. Do této vrstvy stoupacího vosku se v okamžiku zastavení lyže a jejího maximálního zatížení zaryjí krystaly sněhu a zvýší se tření potřebné pro uskutečnění odrazu. Důležitou úlohu zde tvoří výběr vhodného odrazového vosku. To znamená správné posouzení aktuální teploty, struktury a vlhkosti sněhu, zkušenosti a jistý stupeň předvídavosti průběhu klimatických změn. Za předpokladu vhodného výběru odrazového vosku pak dále záleží na odrazových dovednostech lyžaře a jeho citu pro odraz. Ten musí být vhodně načasován a zároveň proveden pod určitým úhlem, který zajišťuje maximální využití odrazových schopností pro následné zrychlení. Podmínkou pro správné provedení odrazu je zastavení lyže před odrazem.
Při bruslení dochází v průběhu skluzu na lyži nasměrované do odvratu k překlopení z plochy skluznice na její vnitřní hranu, jejíž celá délka tvoří oporu pro odraz. Lyže se při odrazu nezastavuje, odraz probíhá v závěru skluzu. Prodloužení doby provedení odrazu je do určité míry výhodnější z hlediska časově delšího využití odrazových schopností. Jistá výhoda je i z hlediska menších nároků na okamžik zahájení odrazu.
Při bruslení na lyžích je možné využit více svalových skupin při provedení odpichu, který je prováděn u většiny způsobů soupažně (obě paže provádí odpich současně) se současným zapojením břišních a zádových svalů. Pohybové cykly odrazu a odpichu jsou prováděny nižší frekvencí pohybu než u klasické techniky běhu s následnou delší skluzovou fází. Svalová síla horních končetin zapojená do odpichu u klasické techniky odpovídá přibližně 10–20 % tělesné hmotnosti, u bruslení 50–60 %.
Výše uvedené skutečnosti představují bruslení jako výhodnější z hlediska efektivnějšího využití svalové síly, a tím i získání vyšší rychlosti jízdy. Zvýšená zátěž u klasické techniky běhu tak navozuje i vyšší nároky z fyziologického hlediska.