Základní charakteristikou této techniky je odraz z hrany lyže jedoucí v odvratu. Tuto techniku prvně použil Fin Pauli Sittonen, který v roce 1974 při Dolomitském běhu kombinoval klasickou techniku s jednostranným bruslením. Nový způsob běhu byl nazván Sittonenův krok – u nás používaným názvem je jednostranné bruslení. V roce 1976 na ZOH v Innsbrucku použil Američan Billy Koch poprvé bruslení oboustranné (skating). Tyto skutečnosti vedly ke vzniku nové techniky běhu nazývané bruslení.

​

Volný způsob běhu na lyžích neboli bruslení má z hlediska pravidel lyžování velice jednoduchou definici. Obsahuje všechny techniky běžeckého lyžování. Volný způsob zahrnuje veškeré pohybové dovednosti běhu na lyžích. Do těchto dovedností patří především všechny způsoby běhu technikou bruslení. Veškeré způsoby bruslení vycházejí ze stejného pohybového základu, bruslařského kroku. Postavení lyže je v menším či větším odvratu podle sklonu svahu a použitého způsobu běhu. Skluz zpočátku probíhá po celé ploše skluznice, která se postupně z důvodů vytvoření podmínek pro odraz překlápí na vnitřní hranu a dochází k odrazu.

​

Bruslařské způsoby běhu se člení podle zapojení dolních končetin na jednostranné, které je nejčastěji využívané v rovinatých terénech. Oboustranné bruslení dělíme podle souhry dolních končetin a činnosti paží na jednodobé bruslení, nejčastěji využívané na rovinách nebo do mírných stoupání. Dále na dvoudobé bruslení s asymetrickou prací paží, které se využívá hlavně při stoupání. Dvoudobé bruslení se symetrickou prací paží využíváme z mírných svahů nebo na rovinách. Do prudkých stoupání lze využívat bruslení střídavé. Bruslení bez použití holí nazýváme bruslením prostým, které je hlavně využíváno z mírných svahů.

​

Technika bruslení umožňuje odraz bez přerušení dopředného pohybu. Odrazová lyže nemusí být zcela zastavena, jako tomu je u klasické techniky, což je jeden z důvodů, proč je bruslení rychlejší, ale i méně fyzicky náročné.